Mandorly, 30.10. 2017, Kulturárium Café, Janáčkovo náměstí 2a, Brno
Mandorly
wikipedie
Mandorla (italsky mandle) je ve výtvarném umění aureola či svatozář, která obepíná celou postavu. Nejčastěji je tvořena dvěma kruhovými oblouky, jako průsečík dvou kruhů s hroty nahoře i dole, může být ale také oválná nebo elipsovitá.
V Evropě se mandorla objevuje od 6. století na mozaikách, nejvíc se rozšířila v románském malířství a sochařství vrcholného středověku. Zprvu se v mandorle zobrazoval pouze Kristus, později také Panna Maria a jiní světci. V českých zemích se vyskytuje v iluminovaných rukopisech a na nástěnných freskách od 13. století, nejznámější je mandorla uprostřed mozaiky Posledního soudu na Zlaté bráně katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Motiv je však znám už ze starověku, z plastik a mincí a pochází snad z Persie. V poněkud jiném, širším tvaru ji užívalo malířství indické, tibetské a čínské při zpodobování Buddhy a bódhisatvů, ovšem až z pozdější doby.
Lukáš Orlita (1974)
1994-2000 FaVU (ak. mal. prof. Jiří Načeradský)
Cyklus obrazů nazvaných „Mandorla“ je jednoduše jedním z návratů, časových oblouků ke specifické výtvarníkové poloze, poloze geometrické.
V dřívějších geometrických řadách autor zkoušel různé barevné variace, různorodá perspektivní uspořádání a opakované, šablonovité kompozice kaleidoskopického charakteru. Ty později vyústily v obrazy s křivkami, které vytvářely určitý zjemňující kontrast vůči striktně a pravidelně uspořádaným kompozicím.
V sérii Mandorlí použil jiný přístup, kdy samotný rám obrazu se skládá z křivek a malované kompozice jsou v přísném geometrickém duchu, zvýrazněným tmavou až monochromní barevnou střídmostí.
Cílem bylo vytvořit dostředivé, koncentrovaně působící obrazo-objekty.
Obrazo-objekty proto, že při vlastní výrobě ohnutých rámů, která byla zábavou samou pro sebe, využil autor možnosti vytvářet vysoké rámy, aby obrazy vystupovaly výrazně reliéfně.
Ideově se obrazy točí kolem saturnského archetypu. Archetypu vážnosti, strohosti, střídmosti, archetypu s temnou barvou fialovo-černošedou. Barvou mnichů, soudců, barvou smrti, barvou zpytování, barvou posouzení dosavadního, barvou meditativní.
Což jsou pochopitelně nálady, kterým se autor v letech 2015 hojně oddával. Obrazy jsou nakonec tedy záznamem oněch nálad.
Plátna jsou jakýmsi vyvrcholením řady geometrických kompozic vznikajících v letech 2014-2016, ve kterých se autor nechal inspirovat např. Platónskými tělesy (5 základních geometrických těles) apod.
Předchozí řada vznikala v letech 2007-2010 a důvod ke geometrii byl poněkud jiný, původně vycházejí z achitektury. A to konkrétně z mostní architektury, skládající se z řad sloupů a překladů. První obrazy s typickým, výrazným perspektivním členěním kompozice za pomocí sloupů vznikaly již v druhé polovině 90. let během autorových studií na FaVU a byly malovány ve fotorealistickém duchu.
Je zajímavé, že dávná řecká filosofie Stoicismus získala svůj název ze sloupořadí (Stoa...) lemující prostory (náměstí), kde se scházeli filosofové a debatovali. Stoicismus je filosofie archetypálně ryze saturnská (stoický klid), což je taková sympatická paralela, na kterou autor přišel s časovým odstupem při úvahách a hledáních společných znaků v pestré tvorbě s „různorodou“ tématikou.
Obrazy byly jinak poprvé prezentovány na skupinové výstavě „Prague Stuckists“ loni na jaře 2016 na hradě Špilberk. Visely ve vertikální poloze, poloze sakrální, tedy poloze, ve které původně vznikaly. S opakovaným záměrem signování díla na rubové, zadní straně vzniká možnost zavěsit obraz i v jiné poloze, což autor využil již v minulosti při jiných výstavách.
Pro člověka neznalého, působí obrazy např. jako africké štíty (což bylo napsáno i v nějakém článku).
Ono srovnání se štíty se pochopitelně nabízí. Jak tvarem, tak geometrickými malůvkami tato asociace samovolně vzniká a i při manipulaci před zavěšením na stěnu, působí manipulant jako bojovník se štítem.
Konec konců štít je jakousí zdí, ochranným valem bránícím proniknutí nezvané energie, což opět navrací k významu, archetypu souvisejícím se Saturnem.
K úvahám kolem tématu - archetypu Saturna se dostává autor poměrně často. I v jiné výtvarné poloze, poloze figurální toto téma autor zajímavě zpracovává. A to v sériích stylizovaných až ikonografických postav a zejména v postavě archanděla Orifiela. Což je židovsko-křesťanská verze boha Saturna či boha času Chronose. Barva těchto postav, těchto andělů Smrti a Stáří držících kosu nebo srp (tvar „ladné“ křivky) je v autorově podání tmavá, fialovo-černá (podobně jako barva vystavených mandorlí).
V sakrální výzdobě jednoho florentského kostela ze 13. století dva andělé z chóru Trůnů (trůn, moc, vůle... chór archanděla Orifiela) drží předměty (symboly, atributy) ve tvaru mandorle v barvách stupňovitě přecházejících ke středu od šedé k černé (v jiných vyobrazeních drží andělé černé koule – koule jako symbol moci a neochvějné vůle – což je cílem mnichů – sebeovládání – tedy stoicismus).
A v pokračování v paralelách můžeme pokračovat.
V jiné „vedlejší“ tvorbě byl autor přizván k projektu grafických ilustrací k proslulé básni „Havran“ od E. A. Poeho. Havran je snad nejtypičtějším symbolem, ptákem spojeným se Smrtí, časem a pamětí (vzpomínkou na dávnou minulost). Opět barva černo-fialová, kterou se tento magický pták může chlubit.
A ono to má další „nepřímé“ pokračování. Manželkou boha Saturna je Luna. Lunární archetyp se týká zrození, mateřství, vztahu matky a dítěte. Toto téma autor již několik let zpracovává v obrazových a kresebných řadách „Matek“. Původní matky byly animálně broučí či měly sci-fi vzhled bio-mechanických matek. Pozdější verze postupně zlidšťují a získávájí barvu přirozené kůže. Snad není potřeba připomínat, že i tohoto tématu se tvar mandorlí týká obzvláště.
Tedy téma zrození a téma smrti. To je nejspíš základní téma, kolem kterého se točí dílo Lukáše Orlity. Na spoustu zajímavých souvislostí přišel až později. Tedy netvořil již podle jasně daného klíče. O ten se postaralo podvědomí případně nadvědomí. Tedy oblasti, které tušíme, postupně do nich pronikáme porozuměním a odhalujeme záměry a témata týkajících vlastního osudu. Osud toť archetyp Saturnův.
A konec konců i závěr je tedy typický pro vážně přemýšlejícího autora, který si někdy neumí pomoci aby neotevřel k debatě nějaké to „polohrobní“ téma či osudem zatížení přátele se o to postarají sami. :)
Lukáš Orlita
15.9. 2017